Ondra Dědina: Ironman mě naučil, že věci nemožné možné jsou

Pokud je postupně skládáte z každodenní trpělivé práce.

Ironman je pojem nejen pro triatlonisty. Dlouhý triatlonový závod, pořádaný na různých místech světa pod záštitou World Triathlon Corporation, začíná plaváním na trase dlouhé 3,86 km, pokračuje jízdou na kole (180,25 km) a končí maratonským během (42,2 km). To vše je třeba stihnout maximálně za 17 hodin. Generální ředitel MIBCONu Ondra Dědina to v červenci v rakouském Klagenfurtu dal za 11 hodin 5 minut a 3 sekundy.

Image title

Jak tě vůbec napadlo zúčastnit se Ironmana?

Dělám triatlon, vyhovuje mi ta kombinace sportů. Není to jednostranné. Ironman byl pro mě dlouho něco, co jsem nevěřil, že se vůbec dá dokázat. Ale jedno z nejznámějších hesel Ironmana je „anything is possible“. Uvažovat jsem o něm začal před třemi lety a dva roky jsem trénoval intenzivně.

A jak jsi poznal, že už jsi připravený?

Věděl jsem to od trenéra i ze svých pocitů. Všechno, co člověk odtrénuje, se zaznamenává: watty, tepy, vzdálenosti, rychlosti. Máš přesné denní rozpisy, co a proč dělat, s trenérem komunikujeme přes aplikaci, ze které vidí, jak se mi trénink povedl.

Kolik tréninky zaberou času?

Ideál podle trenéra je v rámci mých časových možností devět tréninků týdně. Tři plávání, tři kola, tři běhy. Takže dvakrát týdně dvoufázový trénink. Kolo a někdy běh jsou delší než hodinu, dohromady to je deset až třináct hodin týdně. Upřímně, to ale ve vztahu k rodině a práci vždycky nejde, reálně se pohybuji na sedmi trénincích, tedy devíti až deseti hodinách týdně. A k tomu se samozřejmě nalepí čas na převlékání, sprchování, cesta na bazén…

 Není toho už někdy na tebe moc?

Člověk si hrozně zvykne. Když pak netrénuje, má pocit, že tomu dni něco chybí. Ale nelámu to přes koleno, jsem tak i domluvený s trenérem. Nejet to na krev. Když jsem unavenej, nehodí se to do rodinného programu nebo se pořádně nevyspím, trénink vynechám. Příprava není jen o tréninku, jsou to tři pilíře – trénink, strava, regenerace. Musíš si hlídat jídlo, spánek.

Máš malinké dítě, nestěžuje si manželka někdy?

Někdy určitě, ale snažíme se si to rozumně nastavit, manželka mě podporuje. A já se to snažím poskládat tak, aby to rodinu až příliš neovlivňovalo. Jako že třeba dnes už Oli odjela s naší dcerou na chalupu a já tam zítra jedu na kole.

Image title

 A práce?

Každý má work-life balance jinak, někdo striktně odděluje čas na dovolené a v práci, já klidně maily na dovolené čtu a trochu pracuji, ale zároveň, jak říkám, infiltruji osobní život do pracovního. Klidně si jdu přes den zaběhat nebo z práce jedu na kole. Je pravda, že dohromady rodinu, triatlon a práci vnímám jako hodně plný program.

Nepřipravilo tě to o pocit svobody? 

Ani ne. Dalo mi to nové zážitky, kamarády. Psychicky mě to hrozně posiluje. Vidím, že věci se dají měnit. A to pak používám i v práci. Není to jen o zvýšení fyzické odolnosti, ale i o disciplíně a organizaci. Každý trénink se počítá, i když možná až za rok. Pokud bych se na to jeden den vykašlal, zas tak moc se nestane, ale jenom zdánlivě. Je to sice jedna kapka, ale kdybych vynechal tu jednu, mohl bych vynechat i další. Když to ale postupně skládáš, všechny ty roky pak zúročíš.

Zúročíš je na závodě. Jak se na Ironmana vlastně člověk dostane?

Když nebudu počítat Havaj, což je mistrovství, kam se dostaneš jen strašně složitě, tak se prostě můžeš přihlásit. Akorát některé závody jsou hodně populární. Třeba ten v Klagenfurtu, bývá vypsaný hned druhý den po skončení předchozího, a do pár hodin je zcela vyprodaný. Hlásíš se tedy rok dopředu.

A pak ještě rok trénuješ, a pak tam jedeš…

…den předem, jel jsem tam i s rodinou, měli jsme poblíž apartmán u jezera. Musíš si vyzvednout čísla, uložit věci do depa, kde máš přechody mezi jednotlivými disciplínami. Startuje se v 7 ráno, takže dávat to tam v den závodu není čas.

Image title

 Začíná se plaváním dlouhým 3,86 km. Jaké pocity má člověk při startu?

Start je hodně emoční – tři roky se připravuješ… No ale pak tam skočíš a plaveš.

Startuje se hromadně?

Dřív to tak bylo a tři tisíce lidí naskákalo do vody hromadně, to musel bejt víc box než plavání, teď tam každých pět vteřin pustí čtyři lidi. Takhle to startuje přes hodinu. Nejsilnější plavci jdou první.

Nebyla voda moc studená?

Naopak, moc teplá. Zakázali neopreny. To je pro plavání zásadní problém, v neoprenu se plave mnohem líp. Všichni se modlili, aby neopreny nezakázali, a nakonec je zakázali. V půlce plavání jsem si ale říkal, že dobře udělali, protože mi bylo teplotně tak akorát. Plavání bylo celkem bez problému, skončil jsem líp, než jsem si myslel.

A jak se pocity vyvíjely na kole?

Kolo mi jelo velmi dobře, byl to jeden velký okruh 180 km, 1500 metrů převýšení. Byly tam pro mě ale dva zlomové okamžiky. Jeden na sto padesátém, kdy jsem začal cítit únavu a říkal jsem si, že bych měl trochu zvolnit. Typicky u triatlonu musíš mít na paměti, že kolem závod nekončí, že máš ještě běh. A druhý okamžik, nejdramatičtější, byl závěr na kole, sjíždí se asi 20 km z kopce do Klagenfurtu, a přišla taková bouřka, že nás to málem sestřelilo ze silnice. Lidi tam slízali, nebylo vidět, totálně jsme zmrzli, promokli. Jedeš na triatlonové speciálce, která má karbonová kola, moc to nebrzdí, na silnici je 5 cm vody.

Nejhorší část závodu?

Jednoznačně. Říkal jsem si, že jestli tohle přežiju, budu v pohodě. Navíc jsem tam určitě nechal nějaký čas, protože by se to dalo pálit padesátkou dolů, já jsem tam jel stěží 35. Kolo mám z těch disciplín na jednu stranu nejradši, zároveň tam ale mám lehkou nervozitu, kvůli závislosti na technice. Můžeš píchnout, něco se ti porouchá, může tě někdo sestřelit. Můj trenér kvůli kolu ani nedokončil závod, protože ho nějaký týpek srazil.

Nebylo pak po kole načase si v depu trochu odpočinout? Najíst se?

Odpočinout rozhodně ne. Každou minutu odpočinku by pak člověk musel dohánět, a to bolí. A jíst, jíš pořád. Triatlon nejsou tři disciplíny, ale pět. Tři klasický, čtvrtá je depo, v depu musíš být fakt rychlá. Pátá je jídlo. Musíš se naučit jíst, těch jedenáct hodin musíš vyloženě užrat. Protože máš obrovskej výdej. Takže na kole i v běhu musíš do sebe furt něco cpát.

Image title

 Jak moc si hledíš výkonů jiných lidí?

Vůbec. Ty jdeš proti sobě, snažíš se mít co nejlepší čas. Na ty okolo se nekoukáš. Navíc, když někdo běží vedle tebe, kvůli rolling startu nevíš, kdy reálně startoval, nemáš porovnání.

A jak hlídáš sebe?

Měříš si watty a tepy. A samozřejmě jdeš na pocit. Znáš se.

S jídlem spoléháš na organizátory?

Jasně, máš dopředu přesně rozpis, co na občerstvovačkách je. Já si beru něco svého jenom na start kola. Pak každých dvacet kilometrů fasuješ jídlo a pití a cpeš to do sebe. Na běhu je občerstvovačka každých dva, dva a půl kilometru. Vždycky je dobrý si něco nabrat, jakmile zjistíš, že máš hlad nebo žízeň, máš problém, ztrátu energie, kterou už nikdy nedoženeš, jsi v háji. Pocitům hladu a žízně musíš vyloženě předcházet.

Takže máš všechno dopředu dobře naplánované. Je něco, co bys zpětně udělal jinak?

Na startu jsem se zařadil zbytečně moc dozadu – respektive, svůj čas plavání jsem odhadl dobře, ale mnozí si věřili víc, než na co měli, a já jsem se tam mezi nimi pak motal. A jsem dobrej na kole, takže jsem hlavně na začátku pořád jen předjížděl, což není ideální. Musíš si dávat pozor, abys nejela v háku, aby tě nediskvalifikovali. Jenže když předjíždíš, je pořád někdo před tebou, musíš držet odstup. Takže zkušenost: vystartovat dřív.Image title

S během asi taky spokojenost, celý závod ti vyšel hezky.

Chtěl jsem se celkově vejít do 12 hodin. A stihl jsem to nakonec za těch 11. To jsem ani nečekal. Ty víš, jaký hodnoty máš natrénovaný, ale nikdy si předem nevyzkoušíš, co to s tebou udělá, když to poskládáš. Ono běžet maraton poté, co už 7 hodin předtím něco děláš, je zásadní rozdíl oproti tomu, když běžíš jenom maraton.

Jaké to je, když člověk doběhne do cíle?

Cíl je velká show, velká stage, davy okolo, čeká tě tam rodina. Má to atmosféru. Zahlásí tam tvoje jméno, že jsi Ironman. Ale musím říct, že pomalu víc emoční byl pro mě start, kdy si člověk uvědomí, že závod, na který dlouho trénoval, se už fakt reálně děje. Ale cíl je taky super.

A kdy přijde to největší zadostiučinění?

Asi ten večer poté.

Co bys poradil těm, kteří by si Ironmana chtěli taky zkusit?

Připravit se, že je to o dlouhodobosti a trpělivosti. U žádné z těch disciplín, snad kromě depa, neexistuje krátká cesta k cíli. Někteří lidi hledají ideálního trenéra, ideální podmínky, ideální kolo, ale ono se to nedá zkrátit. Každopádně doporučuji trenéra, spoustu věcí člověk neví, dostaneš se do kolektivu, potkáš další lidi, nejsi v tom sama. Třeba já vím že bez Radka (pozn. Radek Holinka, www.betri.cz) bych se do Klagenu nikdy nedostal.

Ty už máš Ironmana úspěšně za sebou. Co teď dál, co „se životem“?

Já jsem to ale neměl tak, že si to odškrtnu. Triatlon budu dělat dál, baví mě to, naplňuje mě to. Je tu také rodina, které trochu času dlužím. Letos mám ještě nějaké závody, „půlky“, na podzim bych si chtěl na maratonu zaběhnout nějaký osobák, a pak se uvidí. Nejspíš příští rok se na nějakého Ironmana zase přihlásím. Ještě si to chci párkrát zažít. A třeba narazím na něco dalšího, co bude na první pohled vypadat jako „impossible“, kdo ví.

Image title